Anoda u lodních motorů

U všech kovových součástí, které jsou ponořené do vody probíhá galvanická koroze, čím slanější, tím větší. 

Tomuto jevu nelze zabránit, ale prostřednictvím přídavné anody namontované například na hřídeli lodního šroubu, lze korozi přesměrovat jinam, konkrétně na již zmíněnou anodu. Anoda se pak v podstatě obětuje ve prospěch jiných kovových součástí, a to tím, že koroduje snadněji než kovy, které chrání. Voda umožňuje proudění elektronů z aktivnějšího kovu (například bronzové vrtule) do méně aktivního (například nerezová hřídel). Bez přídavné anody se pak anodou stává v našem případě vrtule neboli lodní šroub a katodou hřídel. Anoda představuje elektrodu, na které probíhá oxidace, lidově řečeno, rozpouští se. Přídavná anoda tedy zásadním způsobem chrání oba kovy. Většina lodí provozovaných na našich vodách je vybavena zinkovou anodou. Ta na sladké vodě ale nefunguje příliš dobře a navíc je silně toxická. 

• Na sladké vodě: vždy hořčíková, neboli magnéziová

• Na brakické vodě: hliníková 

• Na slané vodě: zinková, nebo ještě lépe hliníková. 

 Jen pro doplnění, hořčíkovou anodu lze použít i na slané vodě, ale její životnost je v těchto podmínkách nízká. Výměna anody by měla proběhnout, jakmile její hmotnost klesne na polovinu hmotnosti nové anody. V případě, že je loď provozovaná na slané vodě, tak jednou ročně. Provoz bez anody poškozuje vrtule, hřídele, nohy motorů i motor samotný. A nakonec, anodu rozhodně nenatíráme barvou, ani antifoulingem.